logo Facebook
i slova jsou činy

Potřebujeme tři malé mediální rady?

04. května 2019 13:00 / autor: Jan Mrzena

Autorita malých mediálních rad není nijak valná. Je to dáno mnoha faktory. Zákon jim moc pravomocí nedává, dlouhá léta ve vnímání politických stran je funkce radního vnímána jako trafika, někdy nástroj, jak zahlušit nepohodlného generálního ředitele, nebo naopak podržet toho správného. Uvnitř média jsou radní převážně vnímání jako vetřelci, kteří o ničem moc nevědí, ale rozhodují o tom. Ovšem radní samotní o tom víc mluví, než rozhodují. Podobné je to i mezi lidmi s tím médiem spolupracujícími a mezi zainteresovaným okolím. Radní pak na schůzích často řeší věci, které jsou mimo jejich kompetenci, anebo z přetlaku přeceňování vlastní důležitosti ve funkci, publikují své „odborné“ názory a zahušťují už tak složitý prostor dalším kouřem. Mezi radními existují i výjimky, skutečné osobnosti, ale ty vlastně nemají šanci renomé zachránit. Problém je i v tom, že skrze radu si ventilují své problémy různé názorové a zájmové skupiny. Radní se nakonec nějak v rámci možností zachovají, ale tím většinou ty skupiny naštvou, než uspokojí.

Zatímco zvolit generální ředitele rady v podstatě zvládají, horší je to s kontrolou hospodaření a kontrolou vlastní činnosti média, kterou mohou a mají v kompetenci podle zákona. Památná byla například slova televizního radního, který po skončení svého prvního mandátu kandidoval na mandát druhý. Volebnímu výboru tvrdil, že rada vlastně nemůže kontrolovat hospodaření České televize. Netušil totiž vůbec, jak to vlastně má dělat. Zvolen byl znovu a jeho tvrzení se stalo základem pro útoky na podstatu kontroly veřejnoprávních médií. Podivně působí snaha Rady České tiskové kanceláře o sehnání peněz ze státního rozpočtu na digitalizaci archívu, ale i snaha některých rozhlasových radních o přímé zasahování do řízení Českého rozhlasu. Naopak rozhlasoví radní ani nemrknou, když schvalují navýšení rozpočtu sto milionů.

Malé mediální rady nemají právní subjektivitu a jejich činnost je hrazena z rozpočtů médií, které kontrolují. Kompetence mají podobné, ale jejich naplňování si vykládají různě. Nejde o to kritizovat radní, protože nakonec jsou to lidé z masa a kostí se svými životními zkušenostmi, které jsou logicky ovlivněny profesí a okolím, ve kterém žijí. A snaží se zachovat si svou vlastní tvář.

Rady České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře jako orgány, kterými se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu veřejnoprávních médií, jsou v této podobě vlastně přežitek. Většinou se vede diskuse o způsobu jejich volby. Ten je sice důležitý, ale podstatnější je diskutovat o systému kontroly veřejnoprávních médií.

Potřebujeme tři rady? Vlastně ne. Stačila by jedna. Měla by přesněji popsané kompetence a klíčovou by zůstala volba a odvolání generálního ředitele. Určitě by měla kontrolovat hospodaření a naplňování zákonů, které popisují činnost. A také schvalování strategických plánů. Rada by měla právní subjektivitu s vlastním malým aparátem a rozpočtem. Peníze na činnost by měly jít ze státního rozpočtu a rada by si tak mohla zadávat analýzy dle vlastních potřeb sama. Ať už budou kompetence NKÚ rozšířeny na média veřejné služby nebo ne, musí mít rada i svůj nástroj na kontrolu hospodaření, tedy dozorčí komisi. Kolik by měla rada mít členů a jak by měli být voleni? Minimálně patnáct, volba by neměla být neprůhledná a neměla by vyvolávat napětí mezi komorami Parlamentu. Jeden kontrolní orgán by měl být i polštářem, který dohlíží na nezávislost. Radními by měly být osobnosti a měly by zastupovat různé názorové proudy. Činnost rady by byla popsána zvláštním zákonem, tam by mělo dojít i k omezení trafikanství (radním by se například nesměl stát bývalý poslanec dva roky od skončení mandátu).

Jedna malá mediální rada by takto postavená měla silné postavení vůči RRTV i vůči jednotlivým médiím. Vlastně by byla stabilnější i vůči politikům a zájmovým skupinám. Pro radní by to znamenalo víc práce a méně času na vlastní lidovou tvořivost. Změna by ovšem po létech prospěla celému systému.